|
Koncertní deník přímo z Démovy klávesnice
|
13. 1. 2010 Louny - Číslo 2 Sněhová kalamita Daisy konečně začala ztrácet na dechu. Stále ale bylo nebezpečné krosit si to okreskami, neb tam byl sníh pořád tvrdý a nevyzpytatelný. Do Loun zatím z Plzně nevede žádná dálnice, takže musíme brát to co je - v tomto případě trasu Třemošná, Plasy, Kralovice, Jesenice a Žatec. Shodou okolností byl u mne ten den na návštěvě dávný přítel Budulínek (cca 150 kilo živé váhy) a mě nenapadlo nic jiného, než ho uondat, zda by s námi do Loun nejel. "Jasně," pravil ten mohutný člověk a bylo vymalováno. Hurá, o starost méně, konečně si dám oraz, nebudu muset řídit, uvolním se a stres hodím přes palubu. Vyjeli jsme celkem na čas a Budulínek řídil opatrně. Leč má radost byla dočasná. 20 kilometrů před Žatcem se z přední poloosy začaly ozývat podivné zvuky a levé kolo se rozkmitalo takovým způsobem, že jsme museli zastavit. U Michala, do té doby švitořícího vzadu jako stará slepice bylo rázem ticho jako ve studiu - nemá rád změny. Co teď a co potom? Nu, mistři v servisování automobilů zdaleka nejsme - naše dohady se tak smrskly na pouhé dohady. I rozhodli jsme, že pojedeme pomalu a že se uvidí. V této situaci ani nic jiného nezbývalo - pokud jsme chtěli vůbec vystoupit na prknech. Těch posledních 40 kiláků nám trvalo skoro hodinu, ale koncert byl zachráněn a Budulínek ihned odjel do předem sjednané opravny. Jenže noc ještě zdaleka nekončila. Když jsme vyložili šťastného Michala (šťastného proto, že v pořádku dorazil domů), pokračovali jsme s Budulínkem do Kříš, mého současného bydliště. A tehdy, pouhé tři kilometry před cílem se to stalo - Budulínkovi odešlo řazení - dočista načisto. Že by dodatečná pomsta Bílé panny, že jsem si dovolit ji bránit v proměně, že jsem se rouhal a podceňoval její schopnosti? Ano, tak tomu určitě bylo...někdy je prostě dobré věřit i babským povídačkám. Za trest jsem tedy musel šlapat zasněženou silnicí pro druhé auto, nákladní. Nezlobil jsem se, právě naopak. Silnice vedla kolem kupky hnoje, jednoho z místních vrcholů, a v té strašidelné noci byla vidět 18 kilometrů vzdálená Plzeň jasně a vyzývavě. Turisti by zaplesali. Už budu hodný, panno, příště již tě škádlit nebudu! |
11. 1. 2010 Praha (Balbínka) - Číslo 1 Jejda, jejda...dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé, dobré tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, kdy jsem psala knihu Babička...jejda...co to pletu! V podstatě jsem chtěl napsat, že dávno, dávno již tomu, kdy jsem sepisoval své paměti potulného muzikanta...a hle, heuréka, ten čas opět udeřil. Nuž, ponořme se tedy do silnic asfaltových, do převodovek, volantů, ticha lesních samot i burácení hromů v městských aglomeracích. Toť přec život plynoucí, kolot jeho, řev vesnic i bída hospodských sálků. Ale hezky zčerstva od začátku. Naše kapela Demophobia vznikla před drahnými již 15 lety a nikdy, opakuji nikdy jste zatím neměli možnost kochati se neobvyklými zážitky jejími. Pravda, není jich mnoho a zhusta nejsou zajímavými, ovšem jako doklad existence jejich jsou neocenitelnými. A tak vzhledem k tomu, že Nový rok 2010 přiletěl na křídlech fantazie, a že je to takové hezké číslo, rozhodl jsem se, že vás začnu informovati o zákulisí vystoupení, cestách necestách i kocovinách psychických. Věru, to vše patří do ranku "potulných" muzikantů. |