Zpět na hlavní stránku

 
Koncertní deník přímo z Démovy klávesnice

13. 1. 2010 Louny - Číslo 2

Sněhová kalamita Daisy konečně začala ztrácet na dechu. Stále ale bylo nebezpečné krosit si to okreskami, neb tam byl sníh pořád tvrdý a nevyzpytatelný. Do Loun zatím z Plzně nevede žádná dálnice, takže musíme brát to co je - v tomto případě trasu Třemošná, Plasy, Kralovice, Jesenice a Žatec. Shodou okolností byl u mne ten den na návštěvě dávný přítel Budulínek (cca 150 kilo živé váhy) a mě nenapadlo nic jiného, než ho uondat, zda by s námi do Loun nejel. "Jasně," pravil ten mohutný člověk a bylo vymalováno. Hurá, o starost méně, konečně si dám oraz, nebudu muset řídit, uvolním se a stres hodím přes palubu. Vyjeli jsme celkem na čas a Budulínek řídil opatrně. Leč má radost byla dočasná. 20 kilometrů před Žatcem se z přední poloosy začaly ozývat podivné zvuky a levé kolo se rozkmitalo takovým způsobem, že jsme museli zastavit. U Michala, do té doby švitořícího vzadu jako stará slepice bylo rázem ticho jako ve studiu - nemá rád změny. Co teď a co potom? Nu, mistři v servisování automobilů zdaleka nejsme - naše dohady se tak smrskly na pouhé dohady. I rozhodli jsme, že pojedeme pomalu a že se uvidí. V této situaci ani nic jiného nezbývalo - pokud jsme chtěli vůbec vystoupit na prknech. Těch posledních 40 kiláků nám trvalo skoro hodinu, ale koncert byl zachráněn a Budulínek ihned odjel do předem sjednané opravny.

Lounské Vrchlického divadlo vede již nějaký ten pátek kamarád nejvěrnější, mánička Lábus. Jeho občanské jméno je zbytečné, všichni, i bývalý prezident Havel ho pod tímto názvem bezpečně identifikují. A vede ho opravdu dobře. Není bez zajímavosti, že tato stavba měla být v nedávné době zbourána, ovšem Louňáci se za své divadlo postavili a podobně jako v případě Zlaté kapličky i zde zafungoval systém celonárodní sbírky. Zkrátka a dobře, divadlo se kompletně zrekonstruovalo a Vrchlický ve vstupní hale se jen potutelně usmívá. To víte, že jsme byli zvědaví, kdo je na nás zvědavý...zvláště na naše písně o jiném městě. Lábus však pod tlakem sdělil, že je předprodáno 24 lístků, což byla bomba, po které se i Michal konečně opět rozmluvil. Nakonec došlo celých 44 posluchačů a příjemné předsálí bylo téměř zaplněné. Musím pochválit zvuk, neb ten byl tak jemný, inspirující a měkký, že nás vyhnal téměř k nelidským výkonům. Odměnou nám za to byl frenetický potlesk přeživších a následné přídavky. Přípitek na závěr lounskou dvanáctkou byl pak ten pověstný kolíček na prádlo - mohli jsme vyrazit zpět. Ačkoliv nás technik uklidnil, že do Plzně dojedeme v pořádku, kousek za Žatcem jsme uslyšeli nám již velice dobře známý zvuk a Michal opět uzamkl svá ústa. Cesta ubíhala pomalu a postupem doby jsme si na podivné hartusení zvykli. "Bude půlnoc," zahlásil Budulínek, " a zrovna pojedeme kolem Bílé panny." Ano, ten bodrý hoch měl neskutečnou pravdu. Kousek před Třemošnou, lépe psáno  co by kamenem dohodil do Horní Břízy totiž stojí u státní silnice hladký bílý sloup s koulí na vrchu zvaný Bílá panna. Podle pověsti se prý přesně o půlnoci proměňuje v mladou dívku, která škodí pocestným.  Že by tedy ona mohla za to klepání? A tak jsem si přesně o půlnoci ke sloupu stoupnul a položil na něj dlaň. Však já ti ukážu škodit lidem, slečinko z lesa! Nu, nebudu vás napínat, nic se nestalo (byli jsme na ni tři, takže žádnej strach).

Jenže noc ještě zdaleka nekončila. Když jsme vyložili šťastného Michala (šťastného proto, že v pořádku dorazil domů), pokračovali jsme s Budulínkem do Kříš, mého současného bydliště. A tehdy, pouhé tři kilometry před cílem se to stalo - Budulínkovi odešlo řazení - dočista načisto. Že by dodatečná pomsta Bílé panny, že jsem si dovolit ji bránit v proměně, že jsem se rouhal a podceňoval její schopnosti? Ano, tak tomu určitě bylo...někdy je prostě dobré věřit i babským povídačkám. Za trest jsem tedy musel šlapat zasněženou silnicí pro druhé auto, nákladní. Nezlobil jsem se, právě naopak. Silnice vedla kolem kupky hnoje, jednoho z místních vrcholů, a v té strašidelné noci byla vidět 18 kilometrů vzdálená Plzeň jasně a vyzývavě. Turisti by zaplesali. Už budu hodný, panno, příště již tě škádlit nebudu! 

11. 1. 2010 Praha (Balbínka) - Číslo 1

Jejda, jejda...dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé, dobré tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, kdy jsem psala knihu Babička...jejda...co to pletu! V podstatě jsem chtěl napsat, že dávno, dávno již tomu, kdy jsem sepisoval své paměti potulného muzikanta...a hle, heuréka, ten čas opět udeřil. Nuž, ponořme se tedy do silnic asfaltových, do převodovek, volantů, ticha lesních samot i burácení hromů v městských aglomeracích. Toť přec život plynoucí, kolot jeho, řev vesnic i bída hospodských sálků. Ale hezky zčerstva od začátku. Naše kapela Demophobia vznikla před drahnými již 15 lety a nikdy, opakuji nikdy jste zatím neměli možnost kochati se neobvyklými zážitky jejími. Pravda, není jich mnoho a zhusta nejsou zajímavými, ovšem jako doklad existence jejich jsou neocenitelnými. A tak vzhledem k tomu, že Nový rok 2010 přiletěl na křídlech fantazie, a že je to takové hezké číslo, rozhodl jsem se, že vás začnu informovati o zákulisí vystoupení, cestách necestách i kocovinách psychických. Věru, to vše patří do ranku "potulných" muzikantů.

Ten úvodní koncert se odehrál v naší matičce Praze, v prý poetické Balbínově hospůdce. Je to náš většinový azyl v tomto napěchovaném městě plném excesů. Pan Buřinka (dramaturg Jiří) nás má rád a proto s námi počítá i do budoucna. Balbínka je dobrým místem, i když se najdou "jisté" pikantérie, které by člověk raději smazal jedním tahem namočeného perořízku. Život však jest tak pestrý, že tyto skutečnosti statečně přehlížíme a heroicky se pereme se zde nikdy neexistujícím zvukařem. Vystupující si totiž musí sám vše obstarati, což značí vylovení mikrofonů z malého stolku, kde jsou všechny propleteny do jednoho neskutečného klubka, taktéž rozmotání šňůr k nim, postavení stojánků a v neposlední řadě i samotně si vše ozvučit. Vzhledem k tomu, že oba jsme na tyhle věci dost netechnické typy, trvá nám to vždy jaksi déle a pan Buřinka musí téměř pokaždé chtě nechtě přiložiti slova svojí radou. Potom už se jen čeká na obecenstvo. Nu, bývaly doby, kdy jsme měli vždy plno, leč poslední dobou dostáváme samé nevhodné termíny (neděle, pondělky...jak píši - Jirka nás má rád!), což má samozřejmě dopad na docházející mužstvo (alespoň si to myslíme). A nebo v Balbínce hrajeme tak často? Kdo ví?

Ten den jako na potvoru doznívala sněhová kalamita jménem Daisy a já musel z Plzně sám samotinký. Michal (řečený Kozlík) v Praze již byl, neb od rána zkoušel pečlivě nový repertoár Marie Rottrové, u které jsem mu laskavě dovolil hrát. Tím pádem přišel trochu "unavený" a koncert byl proto takový zvláštní - popletený a celý hýřícími náladami. Možná že to bylo i mnou, neboť cesta zasněženou dálnicí nebyla žádný loj...to bych mohl tesat. Ale nakonec to nebylo zas až tak špatné...řekl bych...bylo to zkrátka takové jiné, neuchopitelné. A o tom, o tom to přece je. Osobně nemám moc rád koncerty, které jsou šablonovité, kdy zpěvák opakuje vždy stále stejné fráze, kdy je výkon dokonalý a vyleštěný jako parketa nového bytu. Koncert musí dýchat, musí vytvářet určité napětí, nenechávat posluchače vydechnout...koncert musí zkrátka žít svůj rytmus. Snad i proto jsme byli překvapeni, kdy jsme po téměř tříhodinové menopauze museli znovu a znovu přidávat. Takže díky, díky vám všem, známým i neznámým modelům, lidičkám bez portfeje, díky vám, kteří máte tu odvahu setrvat na místě. Dopsal jsem, howgh!