Advent začíná v Rokycanech z cyklu Cesty za Démophobií
Víte, tenhle článek kvůli jedné malé sněhové kalamitě vlastně být vůbec nemusel. Stačilo docela maličko a koukali byste třeba na úplně jinou stránku, co já vím. Ale nebudu předbíhat, všechny peripetie koncertu Démophobie v Rokycanech popíši hezky po pořádku.
V poklidném a poněkud ospalém nedělním dni se v Praze moc věcí neděje. Zběsilé vánoční trhy už roztočily svá kolesa a nikoho už to moc nevytrhuje. Proto je nutno oslavit počátek adventu nějak stylověji, s "duchovní" náplní. Do tohoto myšlenkového pochodu výborně zapadl koncert v Rokycanech, ve farním sboru evangelické církve. A tak jsem se rozhodl vyrazit, a to dokonce s předstihem.
Rokycanské vlakové nádraží mne přivítalo typickým obrázkem: lehce omšelý bufet, prostorná hala a pospávající lidé. Mé kroky však směřují svižně dál. Nemusím chodit daleko, Rokycanův sbor (jak jsem nastudoval pečlivě v mapě) se totiž nachází kousek za nádražím, na rohu náměstí 5. května. Do začátku (18,30) zbývají dvě hodiny. Lehce okukuji budovu sboru, je to celkem pěkná prvorepubliková stavba s velkými sloupy před portálem. Ale zatím uvnitř tma a nikde nikdo, to nevěstí nic dobrého.
Vzhledem k nadbytku času věnuji svou další pozornost návštěvě centra Rokycan, tj. Masarykova náměstí. Míjím poněkud obskurní budovu samoobsluhy a už jsem tam. Fasády domů jsou opravené, radnice s pamětní deskou slavného theologa Jana Rokycany, dominantní chrám Panny Marie Sněžné se rozkládá opodál. Zrovna jsem si to štrádoval k němu a hodlal zabočit do uličky s pověstnými Mastnými krámy, když přišel první "zásek". Déma píše něco v tom smyslu, že cestou ze Slovenska (z koncertu ZNC) nabrali velké zpoždění a že teprve míjejí Prahu. S koncertem to vypadalo bledě. A jako na potvoru organizátor akce farář Ondřej Pellar není k zastižení. Tak jsem se nabídl, že ho zajdu osobně vyzvonit do sboru, kde zároveň má i své sídlo. Exkurze po památkách musela ustoupit "vyšším zájmům".
Na faře mačkám tlačítko zvonku sice vehementně, ale bohužel úplně zbytečně. Nezbývá než čekat. Procházím se v blízkém stromoví a pozoruji budovu sboru. Odbíjí šestá a žádná změna v dohledu, akorát před sborem se ukazují první zvědavci. Následující sled scén v rámci zachycení dějového spádu a autentičnosti uvádím v dramatickém podání (drobné nepřesnosti připište na vrub mé chatrné paměti):

Déma (volá mi telefonem): "Ahoj, tak jak to vypadá?"
Já: "Vypadá to bledě, pár lidí tu je, jinak tma…"
Déma: "Aha…"
Já: "Počkej, přijíždí auto! Někdo z něj vystupuje…"
Déma: "No…"
Já: "Mohl by to být on…"
Déma: "Dlouhý vlasy, fousy, brýle…"
Já: "To by odpovídalo…"
Déma: "Dej mi ho, prosím tě, k telefonu…"
Já: "Moment, přeběhnu silnici…"
Přebíhám se značným rizikem vozovku, aby mi (zatím údajný) Ondřej Pellar nezmizel. Zastihuji ho při vykládání věcí z auta. Musela to být slušná skeč, podivná figura se vynoří z přítmí stromů, přiskočí k postavě nic netušícího člověka a praví:
"Pardon, nejste náhodou pan Pellar?"
(údiv) "To jsem…"
"Máte telefon…" (a podávám mu svůj přístroj)

Kýžené spojení je tímto navázáno a oba hlavní protagonisté domlouvají podrobnosti. Aby smůly nebylo málo, tak plánované vystoupení kapely Pan Optikum (nebo také PPLP - Pellarovo panoptikum laciných písní) se nekoná z důvodu onemocnění zpěvačky. Hlavním (a jediným) bodem programu je tedy Démophobia, která je momentálně kdesi na cestě. Pan farář se slitoval nad mou promrzlou postavou a vpouští mě dovnitř. Mezitím se scházejí první hudební fanoušci (celkový počet bych viděl tak okolo pětadvaceti), vstupné je dobrovolné, nicméně pokladnička se přesto plní.
Vzniklou programovou bublinku vyplňuje místní omladina divadelním mini-kouskem, který sklízí zasloužený aplaus. Ale to již přijíždí Déma s Michalem. První jmenovaný sice bez komba, které v překotné "otočce" zůstalo v Plzni, ale když Bůh dá, i na faře se kombo najde. Chvíli se zvučí, ladí, upravuje a posléze vše může začít. Úvodní slovo si bere sám pan farář, který odkazuje na adventní tradici a sváteční atmosféru vůbec.
Kluci nijak neskrblí a song střídá song. Zazněly přibližně tyto písně: Pravdivá pověst
o bitvě pod Hůrkou, Totální epos o Radoušovi, Legenda o Bártovi, Vodnická písnička, Karel, O Kozinovi, Chytrý mnich, Mystická Plzeň, Doutník, Zazdění milenci, Opilý dudák, Sirka, Černý pes, O Habartovi z Lopaty, Mlýnek, Opálená písnička, Škodovy závody a taky novinka o zvonaři, zahraná nejspíš vůbec poprvé. Snad jsem na nic nezapomněl…
Prostředí bylo srdečné, vše probíhalo v poklidném duchu a bez výraznějších problémů, tedy nakonec vše dobře dopadlo. Déma s Míšou pak věnovali výtěžek z kasičky na farní potřeby, což tak nějak podtrhlo celý podnik. Když se publikum rozešlo spokojeně do svých domovů, provedl nás ještě pan farář po svém "království". V suterénu se mi velmi líbil klub pro mládež se stolním fotbalem, počítači a pianem. Dřív tu býval prý pěkný nepořádek, spousta haraburdí a teď je tu tohle, klobouk dolů!
Nastal čas loučení, vlak nečeká. Musím se opravdu přiznat, že se mi z Rokycan vůbec nechtělo. Ale trochu toho pohodového pocitu ve mně ještě po nějaký čas zůstane. A proto také popřemýšlejte o světě, zastavte se někde na kus řeči nebo pilně zapalujte svíčky. Začal přeci advent…

Tak jsem to viděl já.

Windy