Dobrý večer ve Slaném z cyklu Cesty za Démophobií
Poklidné sídlištní odpoledne uprostřed týdne. Sousedka vynáší odpadky a pokuřující školáci diskutují o sportu. Zmáhá mě únava z přílišného nicnedělání. Z trapného dilematu (Spát, či nespát?) mě vytrhuje pípající mobilní telefon. To bude někdo z teleshopingu, přinejlepším. Avšak je to Sam. Prý jede do toho Slaného, jestli nechci jet taky. U Joviše, co se dnes koná ve Slaném? Rotace mých mozkových závitů netrvala tak dlouho, jak by se mohlo zdát. Démophobia - 18. 5. 2005 19,00 klub Čechie, Slaný. Vždyť něco v tomhle smyslu jsem osobně asi před týdnem dával na stránky! Ovšem termín to je poněkud nešťastný, jsem totiž zatížen zkouškovým obdobím. První mou odpovědí je briskní odmítnutí. Jenže Sam je z rodu vytrvalců, a tak nahazuje udičku znovu. To už hlodá pověstný červ pochybností druhou směnu. Přeci ho nepustím SAMotného! Svět je zlý a za střízliva ještě víc. A je rozhodnuto.
Šibeniční lhůta odjezdu autobusu mě nemohla odradit. Popadnul jsem fotoaparát, tři tatranky značky ARO a hurá směr Hradčanská. Doběhl jsem poněkud uřícen asi tak dvě minuty před limitem. Z nástupiště mé supění pozoroval s pobaveným úsměvem Sam. Vymotat se z Prahy nebylo nikterak snadné, ale potom již cesta ubíhala rychle. Po určení orientačního bodu číslo 1 (cedule s nápisem Slaný) a výstupu z hromadného dopravního prostředku hledáme orientační body číslo 2 a 3 (klub Čechie a nádraží ČD). Nacházíme obé a raději si na orientačním bodě číslo 3 předem kupujeme lístek zpět do orientačního bodu číslo 4 (Praha).
Na cestě do klubu míjíme jakousi sokolovnu. Pod vlivem této skutečnosti jsem mylně vyhodnotil přilehlou sochu jako Miroslava Tyrše. Když pominu obrovský nápis SMETANA, skoro jsem se strefil. Tímto se výše zmíněným pánům omlouvám. Čechii objevujeme poměrně snadno v Palackého ulici. Definitivně nás ujišťuje nálepka TOTÁLNÍHO NASAZENÍ, jehož člen Sváťa Šváb toto zařízení provozuje. Zatím nikde nikdo, na dveřích plakát o dnešním "narozeninovém" koncertu. Rozpačitě jsme se na sebe podívali. Dary nevezeme, musíme se tedy za dary vydávat.
A jelikož hospoda vypadá nejlépe zevnitř, zaujímáme pozice sedících střelců. Sváťa s pivem nikterak neotálel, proto si již za malou chvíli pochutnáváme na Krušovicích. Kocháme se také stylovou výzdobou. Přední část je vyvedena ve stylu fotbalovém (diplomy, poháry), zadní místnost je zase vyzdobena směskou hudebních nástrojů (několik kytar, banjo apod.) a dvěma bustami (Lenin a Masaryk s frajersky naraženou kšiltovkou).
Mezitím se scházejí další hosté a kolem tři čtvrtě na sedm přijíždí Déma s Michalem. Po krátkém zvučení a výběru toho správného playlistu chlapci hrábli do strun. Publikum se ustálilo na počtu cca 20 lidí. Kapacita sálu tím byla v podstatě vyčerpána. Tradičně se začínalo Pravdivou pověstí o bitvě pod Hůrkou. V první části koncertu zazněly prověřené songy (např. Totální epos o Radoušovi, Pověst o hradu Věžce, Vodnická písnička, Doutník, Zazdění milenci, Opilý dudák, Kouzelná lampa, Vycpávky, Sirka, Children song, O Habartovi z Lopaty, Legenda o Bártovi či Chytrý mnich ve františkánském kostele) a nemohl chybět ani populární Mlýnek. Přestávky mezi jednotlivými písničkami byly využity k zajímavým rozhovorům obou protagonistů. Na přetřes se mimo jiné dostal výlet na Věžku (viz: Co se píše/Reportáž z výletu na Věžku) nebo fakt, že náš současný prezident pochází z Mileče. Po přestávce zazněly především nové kusy, kterých se snad brzy dočkáme na CD. Závěrečná Mystická Plzeň nás zastihla de facto ve dveřích, neboť byl nejvyšší čas vyrazit na nádraží. Přišli jsme tím o přídavky, himbajs.
Naskakujeme do lokálky v obstojném čase a vezeme se směr Kralupy nad Vltavou. Tam jsme měli asi půl hodiny času na přestup. Jelikož nám došly tatranky ARO (čemuž se upřímně divím), vyrazil Sam do okolních ulic. Prostě prohlásil, že jde sehnat jídlo, a zmizel v mlze. Tím mi způsobil trochu starosti, protože právě jeho kapsa ukrývala zpáteční lístek. Nakonec se objevil, bez jídla, ale včas.
Rychlík přikvapil dle plánu, kupé jsme také nehledali příliš dlouho. Sam zazíval a usnul. To jsem nepovažoval za moudré u nás obou zároveň, neboť vlak jel až do Košic. Ale krizový scénář nenastal, na Hlavním nádraží jsem Sama probudil (bránil se). S hrůzou jsem si uvědomil, že ráno musím zajít na fakultu opět plnit studijní povinnosti. Ale co, stálo to za to…

Tak jsem to viděl já.

Windy