Výlet s Démophobií 1. 5. 2005
Neúprosný čas trhacího kalendáře dějin se opět přiblížil k měsíci květnu. A zrovinka na Svátek práce, veden bohulibým záměrem, uspořádal Déma vlastivědnou exkurzi krajem plzeňských pověstí. Cílem naším byla Věžka a Drahotínský rybník.
Ještě před samotným srazem na plzeňském nádraží nastaly na mé straně menší komplikace. Coby rodilý Pražan musel jsem podstoupit nejprve cestu do západočeské metropole. A protože v sobotu 30. 4. byly tradiční Čarodějnice, nastal problém. Ráno se mi potom nějak opozdil budík či co a průšvih byl na světě. Šance stihnout vyhlédnutý vlak klesly na nulu. Bohužel jsem tímto svým manévrem vyšplouchnul Sama, který
na mě marně čekal na nádraží. Po mezihře vyplněné mými omluvami jsme společně naskočili do příštího spoje a doufali v rychlost vlaku kol.

Cesta probíhala v poklidu, jen už asi tak od Berouna jsem Sama dráždil výkřiky: "Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!" Také jsem byl nucen otravovat Dému po telefonu, protože náš příjezd byl naplánován opravdu ťip ťop a hrozilo, že zmeškáme navazující spoj, který nás měl odvézt blíže přírodě. Ale strojvůdce se překonal, a tak jsme vyběhli z vlaku v přijatelném časovém skluzu. Naše počáteční zmatení způsobené neznámým prostředím bylo zapuzeno v okamžiku, kdy v dálce zasvítil orientační maják v podobě Démovy červené kštice.
Po srdečném uvítání (jinde se dává chléb se solí, v Plzni samozřejmě pivo) nasedáme do přípoje a vyjíždíme na okraj Plzně. Na poslední chvíli se ukazuje také druhé těleso tvořící Démophobii, tedy Michal, který byl poněkud unaven sobotní majálesovou honičkou. Účast se vyšplhala až někam k čtyřiadvaceti kouskům (namátkou: Assa, Dadula, TreeTree, Fík a další modely).

Počasí nám přeje, je takřka skandálních 25 stupňů Celsia. Vláček nás dovezl k Boleveckému rybníku, kde jsme zatleskali rybáři, jemuž se zrovna podařilo chytit rybu. Ale možná ji tam měl připravenou a chtěl se předvést turistům, kdoví? Kolem poledního nacházíme první OTEVŘENOU hospodu. Zde si každý dle své chuti zvolil mezi pivem a nanukem, případně dobrotami z domova (Assa se vytáhla a vytáhla medovinu).

Takto dokonale aklimatizovaní zacházíme do lesa, kde přeci jen sluneční paprsky tolik nesmaží. Na lesní cestě dochází i na autorskou chvilku Démophobie (pokud bude mít některá z budoucích zhudebněných pověstí refrén "rá rá rá ra ra", je to výsledek tohoto okamžiku). Za chvilku již míjíme Čertův mlýn, ke kterému se vážou pověsti hned dvě. Na Démovu radu je všichni pozorně studujeme na informační tabuli.

Po chvilce oddechu se napojujeme na silnici směr Druztová. A zde došlo k tragickému orientačnímu pochybení, díky němuž se naše výprava rozdělila na dvě úderné skupiny. Početně silnější skupina A se prozíravě držela Démy, vedoucího zájezdu. Skupina B, ve které se pohyboval Míša, bohužel zvolila poněkud obtížnější cestu (pro porovnání odlišných profilů jednotlivých tratí skupin A a B můžete využít plánek). Půlhodinové čekání skupiny A (spojené se svačinkou) bohužel nevedlo k opětovnému spojení se skupinou B, a tak pokračujeme směr Věžka oslabeni.
Do Druztové přicházíme zvesela a před náročným výstupem na Věžku se posilňujeme v hospodě Apollo poblíž fotbalového hřiště. Opět dle zaběhnutého systému nanuky-pivo. A jelikož skupina B byla stále kdesi v nedohlednu, škrábeme se na bývalou chloubu rodu Švamberků, dnes již bohužel poněkud rozpadlou. Námaha to nebyla marná, naskytl se nám krásný výhled do okolí. Expert na slovo vzatý a studující archeolog Fík se ujal odborného výkladu a poučil nás, (L)aiky, o historii tohoto zajímavého místa. K hradu se váže i příběh o ukrytém pokladu zachycený v písničce Pověst o hradu Věžce. Ale čas se nachýlil, zbývá poslední pohled na blýskavou hladinu Berounky a hajdy zpátky do Apolla. Zde vyčkáváme trpělivě na příjezd skupiny B.

Skupina B se v rámci zrychlení přesunu dočasně motorizovala a výprava je opět pospolu. Michal vyprávěl o krkolomné cestě jako o romantice, později se to prý zvrhlo v Safari. Po přestálých útrapách se šel odreagovat dvojkou červeného.
Bohužel jsme z časových důvodů nedošli k Drahotínskému rybníku, ale zase máme motivaci pro výlety budoucí. Přibližovací autobus nás odváží z Druztové zpátky do Plzně. Nejzdatnější pokračovali na "after party" do Westernu, což je velice příjemné místo poblíž autobusového nádraží. Já a Sam jdeme vyprovodit TreeTree na autobus do Prahy, protože už měla poněkud zaječí úmysly. Naneštěstí (či naštěstí?) byl tento spoj beznadějně přeplněn, a tak jsme i s TreeTree zamířili za ostatními. S orientací znovu musel pomoci Déma, kterého jsem opět využil jako přítele na telefonu. Již zmiňovaný lokál mě překvapil perfektním designem. Horní část je v country stylu a suterén je vyveden především ve válečném hávu. Zaujala mě zejména jedna věc. Taková protitanková mina se na podlaze restaurace nevidí každý den. Celý podnik působí jako takové malé muzeum a opravdu velmi útulně.

Jelikož nás autobusové extempore přesvědčilo o nepostradatelnosti vlaku, v půl deváté se loučíme s Míšou a míříme na tramvaj číslo 2, které nás odveze na nádraží ČD. Déma nám starostlivě poskytl doprovod a velmi solidárně zapůjčil svou tramvajenku. Nezbývá než se rozloučit, poděkovat za pozvání a popřát vše dobré.
Na nádraží se znovu setkáváme s Assou, která se společně s Upelesťáky vrací do Litoměřic. S překvapením jsem zjistil, že sedíme v naprosto stejném kupé, ve kterém jsme jeli se Samem do Plzně. Inu, náhody se dějí.
Vůkol tma se rozložila nad Plzní a my vyrážíme směr Praha. Sam se rozhodl věnovat ozdravnému spánku, zatímco já jsem s Assou a TreeTree probíral naše zážitky, dojmy a vůbec všechno možné. Na Hlavním nádraží se poslední alegorické vozy rozpojují. Ale brzy se zase spojí…

Tak jsem to viděl já.

Windy