Nový epochální výlet s panem Démou, tentokrát okolo Zelené Hory dne 23. 10. 2005

Kalendář pokročil, dožínky skončily a z pole vál chlebný van. Ideální příležitost na uspořádání dalšího manifestačního pochodu přírodou Plzeňska. Letošní "nekonečné" babí léto k tomu bylo skutečně příhodné. Proto jsem vyslyšel volání dua Démophobie a rozjel se na další výpravu do neznáma.
Navzdory všem pravidlům poutavé reportáže se ve vlaku na trase Praha - Plzeň nic zvláštního nestalo.

Po hodině tupého zírání do protějšího sedadla jsem změnil taktiku a přesedl si k oknu. Mé oko si povážlivě měřilo oblohu plnou hustých mraků a obavy se mísily s melancholií. Ale těsně před Plzní najednou bác! Nebe se vyjasnilo a slunko ukázalo přívětivou tvář. To jsem považoval za dobré znamení. Ještě jsem minutou ticha uctil památku nepřítomných kamarádů (Assa, TreeTree, Sam) a rovnýma nohama vyskočil na perón plzeňského nádraží. Z přílišné dochvilnosti však byl můj příjezd poněkud předčasný, do srazu zbývaly přesně dvě hodiny. A tu jsem si vzpomněl na legendární větu: "Toto je město piva, milé děti." Nezbývalo nic jiného, než navštívit věhlasný Prazdroj, který se nalézá kdesi poblíž nádraží. Po chvilkovém bloudění se spoléhám na instinkt a záhy vstupuji s melodií "stále tam stááál, stát bude dááál" na rtech do areálu pivovaru. Bohužel všechny turistické vymoženosti jsou otevřené až od deseti hodin,a tak nezbývá než počkat. Zevrubně studuji informační tabule a mé poklidné rozjímaní přerušuje až příjezd autobusu německých turistů, kteří promptně kazí veškerou idylku. Odcházím zpět na nádraží.

Úderem jedenácté se v hale objevují první výletníci - Déma, Dadula a Petr (Petrů se vyskytlo na této akci větší než malé množství, ale nebudu je raději číslovat ani jakkoliv diferencovat.) Po chvilce přichází Michal se shovívavým výrazem na tváři, který jako by říkal: "Co si to ti blázniví turisti na mě zase vymysleli?" Prozatím jsme komplet a je čas vyjet někam do přírody. Po zkušenostech z minulého výletu si slibujeme, že se tentokrát pokusíme zůstat pospolu. Vlakem razíme směrem na jih a míjíme "kultovní" místa - proslavená třeba právě texty písní z dílna Démophobie - Starý Plzenec, Radyni…
V Blovicích přistupuje veselá parta místních obyvatel, de facto organizátorů celého podniku. Naše vlakové intermezzo končí v Srbech, odkud pokračujeme po svých do povážlivého kopce. Byli jsme tak zaujati výkonem na hranici kyslíkového dluhu, že naší pozornosti málem unikla odbočka na první hřeb výletu - vrch Kámen.

Přes některé zoufalé výkřiky bezmoci zdoláváme výškový bod poměrně bez problémů. Krásný výhled nám je odměnou za propocené svršky. Viditelnost je opravdu dobrá, Déma vzal prozíravě dalekohled. Občerstvujeme se vším, čím se dá, zapisujeme vzkaz do "knihy návštěv", naposledy se kocháme podzimní krajinou a pokračujeme v cestě.

Čeká nás pomník padlých amerických letců, kteří na samém konci války nedaleko "zapíchli" své letadlo. V duchu jsem poděkoval těmto hrdinům našeho osvobození. Poblíž piety nacházíme vyhovující ohniště a přichází čas na špekáčky a klobásy všeho druhu. Své sadě čtyř buřtů z Alberta jsem pravda moc nedůvěřoval, ale předčily mé očekávání. Igelitový buket tentokrát ustoupil do pozadí a barva také nebyla nejhorší. Po nasycení hladových břich pečlivě zaléváme táboráček. Na mou nesmělou výzvu, abychom si při té příležitosti společně zapěli "Hasiče", naštěstí nikdo nereagoval.

Opouštíme les a v dáli se před námi objevuje Zelená Hora v celé své kráse. Bohužel se tentokrát nemá cenu škrábat nahoru, protože celý komplex je v současnosti uzavřen. Její "pétépácká" i porevoluční historie se na ní podepsala takovým způsobem, že je v dezolátním stavu. Počasí se začíná trochu kazit, ale na déšť naštěstí nedošlo.

Obcházíme tedy kopec a útěchu nacházíme v přilehlé obci Klášter, v hospodě. Zde mají alkohol za přijatelné ceny, a tak testujeme z části zelenou, z části rum. Rum byl lahodný.

Tlačeni časem odjezdu zpátečního vlaku směrem na Plzeň, přesunujeme naše řady pozvolnou chůzí do Dvorce u Nepomuku, cílové to stanice. Zde ještě vychází čas na jedno chmelové a již vláček skřípe na přivítanou. V Blovicích pozbýváme zde domestikované, a tak se vláčí zpátky do Plzně jen naše původní "správná pětka".

Mám to tak tak do odjezdu vláčku pražáčku. Kupuji si na cestu jednoho "kelímkáče", aby to rychleji uteklo a loučím se s ostatními. Jsme spokojeni, že výlet dopadl dobře, bez výraznějších zádrhelů a k radosti nás všech. Kola se roztáčí a Plzeň mizí ve tmě. Do Prahy to mám ještě kus cesty. Ve vlaku vytahuji zbytek své svačiny a pořádám ho takovým způsobem, že mi konsternovaná průvodčí přeje dobrou chuť. To víte, večer chutná, ráno pomáhá…Ale to je už zase trochu jiný příběh. Ten "výletní" končí právě zde.

Tak jsem to viděl já.

Windy